“Sakra, tohle vymyslel kdo?”
Opírám se o trekové hole,
na zádech batoh pro přechod “na těžko,”
ve spáncích mi tepe a srdce mi buší v uších.

Miluju hory.
Trénuju. Dřepy, výskoky, švihadlo.
A pak, když tam jsem, prostě nemůžu.
Kopce mě vyloženě mučí.
Jenže moje láska k přírodě je tak velká,
že na tohle při plánování nemyslím.
Přepadne mě to až tam.
1500 výškových metrů pro začátek.

Když dojdu na první vrchol,
moje srdce se uklidní.
Chce se mi brečet.
Jeden pohled na tu krásu
a nevzpomínám si na ten šílený výstup.

Další dvě hodiny na chatu. Přespat.
Ráno dalších 500 výškových metrů.
Být ještě blíž nebi.
Zelené pláně uprostřed horských vrcholů.
Klikaté cesty po úbočích.
Kamenná moře.
Suťovité sestupy, jezera, nebe bez mraků,
koruny modřínů nadosah.

Další chata. Spíš srub.
Dvacet lidí spí. Nohy mě bolí tak,
že já usnout nemůžu.
Další den.
450 výškových metrů. Jezero.
Hladina odráží kamenné velikány
a nebe.

A tak to jde pořád dokola,
celé čtyři dny. Přechod Alp.
Vděčnost, že můžu vidět,
cítit, prožít, uchovat a jen tak být.

Jakkoliv se něco zdá na začátku těžké,
neznamená to, že jdete špatně.

Někdy je potřeba funět, nadávat,
vztekat se a několikrát se ptát,
proč jste se na to sakra nevykašlali.

A pak se rozhlédnete.
A víte, že tohle je Vaše cesta.

A chcete jít dál.

#vlastnicesta #zmena #vytrvalost #hory #koucovani