“Běž pryč!” Hlavu zaboří do polštáře.
“Ale já jsem…” Zadrhne se mi hlas.
“Mami, jdi!” Ani se na mě nepodívá.

Potichu zavírám dveře.
Podělala jsem to.
Neustála jsem svoje emoce.
Mentorovala jsem ji a tlačila na pilu.

Polknu.
Jdu pomalu po schodech dolů.
Bude jí 18.
Je vlastně dospělá.
Co jsem si myslela?
Jakým právem?
Matky?

Mateřský strach.
Moje dítě.

Aby si to nepokazila.
Aby nebyla zklamaná.
Aby nebyla smutná.
Aby se netrápila.

S.T.O.P.

Bez pádů a výzev není posun.
Bez zklamání, vytrvalosti a houževnatosti
se nevybuduje odolnost.

Klientům říkám – dejte tomu čas, nemusíte reagovat hned.
Dám tomu čas.
Ale ne moc, ta máma ve mně to chce mít urovnaný.

Za hodinu jdu nahoru.
Opatrně ťukám.
“No?” Zahuhňá. Asi brečela. Ach jo.
“Můžu dál?” Opatrně otevřu dveře.
“Tak už jsi tady, ne?” Střelí po mě.
“Promiň. Neměla jsem to říkat.” Vyčkávám.
“Neměla.” Je pořád ostrá.
“Udělej to jak chceš ty.” Smířlivě se usměju.
Dívá se na mě vážně.
Pak jí cuknou koutky.
“Udělám. A podrbeš mi záda?” Rovnou se otočí.

MŮJ VESMÍR JE ZASE V POŘÁDKU.

A co ten Váš?