“A co se mu teda stalo?” Bohdana si prohlíží kocoura s nechutně slepenou srstí.
“Nevím, někam asi vlezl.” Mávnu rukou.
“No počkej ale co s ním uděláme?
Vždyť smrdí jako prase.” Kroutí hlavou.
“Vykoupeme ho?” Protáčím oči.
“Holčičko, každý přece ví, že kočka se nenechá vykoupat.”
“Mami, naše kočka jo.”
“Tak na to si počkám.”
Bohdana si založí ruce v bok.

Beru tu smrdutou kouli do podpaží
a nesu ji do koupelny.
Pokládám kocoura do vany.
Stojí, slepené chlupy mu trčí na všechny strany,
vypadá tak trochu jako ježek. Zapnu sprchu, ani se nehne.
“To není možný, to mu ještě někdo musel dát nějaký drogy.”
Máma nevěřícně kroutí hlavou.
“Mami, kdo by zfetoval kočku proboha?” Mydlím kocoura,
teče z něj hnědá voda a vypadá teď jako krysa.

“Nebo se něčeho nadejchal, divně stojí!”
Přední nožky má vykroucené do stran jako lachtan.
“A čeho?” Kocourek se klepe. Beru ho do ručníku.
“Nevím, rajského plynu?” Máma je spokojená se svým nápadem.
“A kde by se tu vzal v okolí rajskej plyn?”
“Máte tu někde třeba zubaře?”
“Cože? Jako že by vběhnul do ordinace
a dal si trochu plynu? A co ty hovna?”
“No pak byl celej zblblej a skočil do hnoje.”

Že mě to nenapadlo.
Takhle jednoduché to je.
Kočičák si fetnul rajčák
a pak se vyválel v hnoji.

Osuším ho ručníkem a přemýšlím,
jak na to ta máma vždycky přijde.

Bohdana potřebuje vysvětlení.
Když žádné nenajde, vymyslí si ho.
A pak je její svět zase v pořádku.

Měsíc červenec je moje radost.
Narozeniny mojí dcery, léto a dovolená.

Letos vedou narozeniny.
18. A já toho mám tolik ještě co říct
a bojím se, že bude čím dál tím méně času a příležitostí…
A tak si to tu odkládám a posílám to všem slečnám.

Mé šestačtyřicetileté já by Ti rádo něco řeklo:

Stojíš na mole, vítr Ti vane do vlasů a v dálce se blíží Tvůj trajekt, který se jmenuje ŽIVOT.
Stůj pevně na nohou, protože to dost houpe.
Nelituj nikdy ničeho, co Tě v životě potká.
Všechno má svůj důvod, i když Ti to
v danou chvíli nebude dávat smysl.

Buď sama sebou.
Nenech si namluvit, že jsi slabá,
že něco nedokážeš,
že už je pozdě nebo že na to nemáš.
Jsi dokonalá bytost a je jen na Tobě, co všechno ze svého potenciálu využiješ.

Měj se ráda.
Měj ráda svoje tělo.
Nesrovnávej se.
Věř svojí intuici.

Nezabývej se lidmi, kteří Tě nepodporují.
Svou energii vkládej nejen do smysluplných věcí, ale i do těch, které Ti dělají čirou radost.
Hodně se směj.

Cvič a starej se o sebe.
Spi dost, i když vím, že teď pár let budeš mít pocit, že to není potřeba.
Jez dobrá a zdravá jídla,
aby Tvoje tělo dobře fungovalo.

Pamatuj si, že všechna Tvoje PROČ mají někde svoje PROTOŽE, ale na jiné časové ose.
Odpovědi přijdou, ale ne tehdy,
kdy je budeš potřebovat.
Buď trpělivá.
Buď vytrvalá.

Miluj.
I když to někdy bude bolet, nepřestávej.
Tvoje srdce je dost velké na to, aby se do něj vešli všichni, kteří do něj vstupují
s dobrým úmyslem.
A hlavně se neboj žít.

Já se budu dívat, jak Ti to jde.
A když budeš potřebovat navigátora,
jsem tu pro Tebe.
Vždycky Tě podpořím.
Když bude bouře moc velká,
můžeš u mě zakotvit.
Ale ne na moc dlouho,
protože Tvůj život je tam venku.

Trvalo mi celých 18 let Tě na tuhle plavbu připravit.
Udělala jsem to nejlépe, jak jsem uměla.
Teď už je to jen na Tobě.
Ať Tě Tvůj trajekt doveze tam, kam si přeješ.

Miluju Tě. Tvoje máma.

Mějte se krásně dámy. Užívejte léto.

Jsme ovlivněni okolím, ale i my sami naše
okolí ovlivňujeme.
Nejčastější otázku, kterou dostávám je “JAK?”
Není na to jednoznačná odpověď.
Teď se Vám to asi nelíbí a říkáte si:
“Takže to nejde. Jsem to věděl/a.”
Každý má jinou cestu. Ale princip zůstává stejný:

1. Uvědomuji si, kdo jsem, jaký jsem a co dělám.
2. Chci změnu tak moc, že jsem ochotný začít,
i když mám strach.
3. Vím, kým chci být a tam je moje budoucnost.
4. ZAČÍNÁM TEĎ.

Klienti přicházejí s různými tématy a mají pocit, že to je to nejdůležitější v jejich životě.
A ten se smrsknul v průběhu měsíců a let
k jednomu přesvědčení, že už to jinak nejde.
Jakmile začnou vyprávět, co se jim děje, vidím vzorec, který se opakuje napříč jejich přítomností, minulostí a už, už sahá i po budoucnosti.

STOP

Bude to jinak, když Ty to uděláš jinak.
Já vím, že máš strach.
Možná už jsi rezignoval/a.
Ukážu Ti, že to jde jinak. Chce to odvahu, trpělivost, nasazení a radost.
Ano, radost je důležitou součástí toho všeho.
Když nepustíš do svého života
pozitivitu a radost, jak se mají dít pozitivní
a dobré věci?
Začni už teď, dokud to ještě není krize.

Pořád na ni myslím. Říkejme jí Marta.
Ne proto, že by byl její příběh výjimečný.
Ale proto, že už několik hodin sedím doslova
uprostřed její hlavy.

Co když je chyba ve mně?
Co když jsem jen přecitlivělá?
Mám odejít?
Nebo ještě vydržet?
Co když tím všechno zničím?
A co když to ničím už teď?
Co když jednou zjistím, že jsem měla
odejít už před lety?

Nekonečné množství otázek.
A mezi nimi nejrůznější scénáře.
Marta už jich napsala tolik, že by se za ně
nemusel stydět ani Christopher Nolan.
Kdyby se její myšlenky daly vytisknout,
byla by z nich role papíru z Prahy až do Brna.

Přitom přede mnou nesedí zlomená žena.
Naopak, bystrá, vtipná, chytrá a schopná máma.
Jen už je několik let zaměstnaná na druhý úvazek
ve vlastní hlavě.
Když mě oslovila poprvé, řekla jen:

„Chci si s vámi hodinu povídat.
Chci zjistit, co vlastně děláte.“

Nehledáme spolu správnou odpověď.
Učíme se rozpoznat, které myšlenky
si Marty pozornost opravdu zaslouží.

Možná se v Martě trochu poznáváte.
A možná právě teď vede Vaše hlava další poradu.
Nemusíte na ni být sami.
Stačí napsat.
Jen si nezávazně popovídáme.
(A já se zase o trochu míň vyspím.)

Jenže každý si pod pojmem pohoda

představuje něco jiného.

„Chci žít normální život. Ne tohle.“

Prošedivělé vlasy prozrazují, že první dekády života už má za sebou.

Muž. Dvacet pět let ženatý. Třeba Petr.

„Moje žena je milující a hodná. Ale poslední dobou

se staví na zadní,“ říká.

„A jak to vypadá, Petře?”

„Chci přijít domů a cítit, že jsou všichni rádi, že jsem doma. Máme večeři. Mám klid. Pohladím psa, podrbu kočku…

a moje žena je ráda, že mě má.“

„A teď?“

„Není ráda, že mě má. Pořád hledá chyby. Komentuje,

co nedělám. A když něco udělám, stejně je to špatně.“

„Co vám doslova říká?“

„Nevím… pořád něco.“

„Co třeba?“

„Nechal sis tu košili. Tady máš tašku. Zalej záhon.“

„V tomhle pořadí?“

Usměje se.

„Ne… když se spolu bavíme.“

„A o čem si povídáte?“

„O všem. Jak jsem se měl v práci,

co mi kdo řekl, kam pojedu zítra,

co bude do konce týdne…“

„A vy se jí taky ptáte?“

„Ne.“

„Proč?“

„Stejně mi to řekne.“

„A kdyby se vás neptala ona?“

„To se nestane. Ptá se pořád.“

„A kdyby se přece jen neptala?“

Na chvíli se zamyslí.

“Tak bych si myslel, že ji nezajímám.“

„Jak to, že ona se ptá a vy ne,

když to vnímáte právě takhle?“

Naše oči se střetnou.

Ví to.

Není zvyklý se ptát.

Je zvyklý, že rozhovor začne ona.

Že udrží konverzaci. Že vytvoří téma.

Jenže ji to po letech přestalo bavit.

A víte, jak to vím?

Protože o pár dní dřív seděla naproti mně jiná žena.

Říkejme jí Lada.

A řekla jedinou větu:

„Nikdy se mě na nic nezeptá.“

Ptejte se. Opravdově.

Protože někdy není největším důkazem lásky to,

co partnerovi říkáme.

Ale to, na co se ho zeptáme.