Celý život:
ráda píšu
ráda si povídám
miluju humor
ironie je moje druhá přirozenost

Baví mě pozorovat svět a lidi v něm.
Ráda pojmenovávám to,
co se těžko říká.

Stačí jedna věta a moje hlava je k nezastavení.
Další možnosti.
Další postavy.
Další konce.
Někdy je to dar.
Někdy trochu prokletí.

I ve vážných situacích totiž občas
vidím absurdní humor.
Nebo naopak drama, které se odehrává
pod povrchem a nikdo o něm neví.

Proto píšu.
Proto vedu rozhovory.
Proto koučuju.

Z toho všeho totiž vznikají moje texty.

Každý v sobě nosí příběh, který ještě nikdo neslyšel.
A jestli budete mít chuť, napište mi něco o sobě, historku…
Možná se z toho jednou narodí odstavec.
Možná postava.
Možná jen jedna věta, která někoho osloví nebo něco otevře.

“Z čeho?” Chci být opatrná, ale vím, že by mě
tohle vědomí mohlo brzdit.
“Cítím se ztracená. Nevím co mám dělat.”
“S čím?” Nevím, jestli je to správná otázka,
ale jak říká moje mentorka, nejsou správné
a špatné otázky. Jsou jen ty, které mě vedou
k jádru a ty druhé, které jdou kolem.

“Se vším. S životem, s prací, s manželem.
Nic mě nebaví, netěší, jsem úplně bez energie.”
Povzdechne se.
“A kde čerpáš energii, když se cítíš takhle?”
Zvedne hlavu a nic neříká.
Čekám.
Tečou jí slzy.
Mlčím.
Nechá je volně kapat z brady na tričko.

Prolomím mlčení. Opatrně se nadechnu.
“Nečerpáš?”
Slzy se jí řinou po tvářích v proudech. Jen tiše řekne:
“Ne.” Překryje si dlaněmi obličej a rozzvlyká se.
“Neplakej. A nebo jo. Plakej.”
Pláče asi 10 minut.

Otře si tváře. Nadechne se a řekne:
“Tak jaký je plán?”
“No podívejme, tak jaký je plán?”
Usměju se na ni.
“Musím začít odpočívat. Jet do hor, mít víc klidu
a potřebuji odstup.”
“Od čeho?”
“Od všeho. Uklidnit duši. A vzpomenout si.”
“A na co?”
“Kdo jsem.”

Někdy možná nepotřebujeme vymyslet, kam dál.
Potřebujeme se na chvíli zastavit a vzpomenout si,
kdo vlastně jde.

#koučování #zastavení #životnízměna #sebereflexe #lidsképříběhy #vsimamsi #pribehyzivota #mafakouc

1. Musím se naučit líp organizovat.
   Možná nepotřebuješ lepší systém.
   Možná toho prostě a jednoduše děláš moc.
2. Když to udělám sám, bude to rychlejší.
   Teď jo. A za rok to pořád budeš dělat sám.
3. Nemůžu říct ne, jsem za to zodpovědný.
   Právě proto bys měl říkat ne častěji.
4. Až dokončím tenhle projekt, bude klid.
   Nebude. Přijde totiž další projekt.
   Klidu musíš udělat místo už teď.
5. Můj tým není dost samostatný.
   Možná jsi je naučil, že stejně všechno
   nakonec uděláš nebo rozhodneš sám.
6. Teď prostě musím zabrat.
   Pokud si to říkáš už třetí rok, tak to není
   náročné období. Je to způsob,
   jakým pracuješ.
7. Když vypnu telefon, něco důležitého mi uteče.
   Jestli bez tebe nevydrží dvě hodiny,
   telefon není ten hlavní problém.
8. Dobrý šéf je tu pro svoje lidi.
   Pokud jsi tu pro ně pořád,
   můžeš si dát na stůl ceduli POHOTOVOST.
9. Nemůžu skončit. Dal jsem tomu 15 let.
   Těch 15 let už nezměníš.
   Otázka je, kolik dalších let tomu chceš dát?
10. Ještě to zvládám.
    Od kdy je “Ještě to zvládám” měřítkem dobrého života?

Mějte se krásně a netlačte na sebe.
MaFa

#leadership #delegovani #koucovani #mafakouc

Miluju hory.
Trénuju. Dřepy, výskoky, švihadlo.
A pak, když tam jsem, prostě nemůžu.
Kopce mě vyloženě mučí.
Jenže moje láska k přírodě je tak velká,
že na tohle při plánování nemyslím.
Přepadne mě to až tam.
1500 výškových metrů pro začátek.

Když dojdu na první vrchol,
moje srdce se uklidní.
Chce se mi brečet.
Jeden pohled na tu krásu
a nevzpomínám si na ten šílený výstup.

Další dvě hodiny na chatu. Přespat.
Ráno dalších 500 výškových metrů.
Být ještě blíž nebi.
Zelené pláně uprostřed horských vrcholů.
Klikaté cesty po úbočích.
Kamenná moře.
Suťovité sestupy, jezera, nebe bez mraků,
koruny modřínů nadosah.

Další chata. Spíš srub.
Dvacet lidí spí. Nohy mě bolí tak,
že já usnout nemůžu.
Další den.
450 výškových metrů. Jezero.
Hladina odráží kamenné velikány
a nebe.

A tak to jde pořád dokola,
celé čtyři dny. Přechod Alp.
Vděčnost, že můžu vidět,
cítit, prožít, uchovat a jen tak být.

Jakkoliv se něco zdá na začátku těžké,
neznamená to, že jdete špatně.

Někdy je potřeba funět, nadávat,
vztekat se a několikrát se ptát,
proč jste se na to sakra nevykašlali.

A pak se rozhlédnete.
A víte, že tohle je Vaše cesta.

A chcete jít dál.

#vlastnicesta #zmena #vytrvalost #hory #koucovani

„A kde?“ Usměju se.
Vykulí oči.
„Kde? Doma? Nebo jak to myslíš?“
„Kde v těle je Tvůj smutek?“
Automaticky si sáhne na hrudník.
Štíhlé prsty se rozprostřou na hrudi jako pavučina.
Polkne.

„Myslela jsem si, že když to ukončím,
budu šťastná.“
Ruku má pořád na těle.
„A jak sis to představovala?“
Tužkou si kreslím kytičku do notesu.
„Zavřou se dveře, já si oddechnu a budu jásat.“
„A jak je to teď?“
„Zavřely se dveře, já bulím,
ale oddechla jsem si.“

Přemýšlím.
Je to pro ni jiné.
Je to osamělé.
Je to tiché.
Ale je to její.
Klid. Volnost. A smutek.

„Když zavřeš oči a představíš si sebe samu
na nějakém hezkém místě, obklopená přírodou,
je tam?“
„Ne.“ Vylétne z ní rychle.
„A ty se tam cítíš jak?“
Usměje se.
„Šťastná. Já.“
Má pořád zavřené oči a na tváři úsměv.

Štěstí a smutek můžou stát vedle sebe.

#vztahy #životnízměna #mafakouc #příběhy #koučování

Na poslední tůře, která trvala 4 dny,
jsem si myslela,
že budu hluboce přemýšlet.

Při prvním kopci mi hlavou běželo,
že jsem se totálně pomátla a ty 4 dny nezvládnu.

Druhý den jsem dopoledne přemýšlela o tom,
že mám v batohu kus Eidamu,
který se roztekl do žlutavé placky,
a že ho sním na příští zastávce,
protože mi tím ubyde 200g v batohu.

V odpolední fázi přechodu mi běžela hlavou
jediná představa:
Objednám si perlivou vodu s jablečným džusem
do půllitru a vypiju to naráz.
Jakmile jsem lahodný nápoj vypila,
přemýšlela jsem,
kde si dám nohy nahoru,
opřu si hlavu a nebudu už
na nic myslet.

Třetí den byla moje myšlenka spojená s koupelí.
Všude byl nedostatek vody,
prameny a potoky vyschly.
Jakmile se objevilo jezero,
neváhala jsem ani vteřinu.
To, že jsem neměla plavky
a bylo kolem mě dalších 10 lidí,
mi v tu chvíli bylo úplně jedno.
A pak už jsem myslela zase jen
na “AppleSchorleGroseAjnmalbite.”

Den poslední byl ve znamení
“Ať už ten sestup 1500 metrů skončí,
nebo mi odejdou kolena a stehna.”

Cesta domů měla jedinou myšlenku:
“Jak já se těším na sprchu a svojí postel.”

Takže jo. Když jdu, přemýšlím.

Krásný víkend.
MaFa

#hory #turistika #pribehyzivota #mafakouc #cestounecestou

„Mám ho ráda. Jsme spolu lán času.
Ale teď chci nejvíc ze všeho být sama.“
Klouby na rukou už jí bělají.
„Sama – jak to vypadá, když jsi sama?“

Přemýšlí.
Jak to vlastně vypadá,
když je sama?
Sama doma, sama v bytě,
sama v přírodě, sama ve vaně,
sama v posteli,
sama s dětmi, sama se sebou.

Každé SAMA je jiné.
Jedno je uvolňující, druhé je opuštěné,
třetí je veselé a jiné je osvobozující.
Čirý zmatek v hlavě.
Tak které si vybrat?

„Chci být sama v posteli,
sama venku, ale někdy být
s ním jen tak. A to nejde.
Je tam tlak na rozhodnutí.“
Rozpojí ruce.
„Rozhodnutí čeho?“
„Buď budu s ním,
se vším všudy anebo sama.“

Přemýšlí. Není to lehká pozice.
„Takže co?“ Dívá se na mě s nadějí.
„Já nevím. On už Ti řekl, jak to má.“
„Jak?“
„Buď všechno nebo nic.“

Dva rozdílné způsoby fungování.
Problém nastává ve chvíli, kdy jeden
z nich musí být jediný správný.

#vztahy #komunikace #potřeby #hranice #mafakouc

Děti už jsou větší. Nebo je nemá.
A je sama. Ale muže chce.

Má taky seznam:
chytrý
emočně dostupný
finančně nezávislý
umí se postarat o sebe i o domácnost
má smysl pro humor
sebevědomý, ale ne namachrovaný
pokud má děti, nestaví je na piedestal
umí mluvit o nepříjemných věcech
chce vztah, ne služku, matku ani terapeutku

A taky čeká. Ne, že by seděla doma. Víkendy, cvičení, oslavy, sport.

Sem tam se nějaký mihne.
Ale není to prý ÚPLNĚ ono.

„Byl fakt chytrej, ale neuměl mluvit o pocitech.“
„Super chlap, jenže pořád řešil bývalou.“
„Vypadal dobře, ale čekal, že všechno zařídím já.“
„Ten blonďák byl nezávislej, ale chtěl mě kontrolovat.“
„Tenista byl super. Ale nechtěl vztah.“
„Hodnej. Ale já už nechci nikoho zachraňovat.“

Čím samostatnější žena je, tím těžší je odpovědět na otázku:
Co vlastně od muže potřebuji?

Už ví, jak vypadá manipulace,
emoční nedostupnost,
chlap, který chce svobodu s domácím servisem,
vztah, ve kterém ona sama pomalu mizí.

Čím víc se bojí, že si vybere špatně,
tím víc to kontroluje.

A když přijde okamžik:
Splnil všechna kritéria?
A co teď?

#ženy #muži #vztahjeorganismus #mafakouc #nebojsezit

Jeho přesvědčení je, že vztah je nesvobodná
instituce, kde se jeden musí podřizovat druhému,
potlačit svou osobnost a žít podle
vztahových pravidel, aby to vyšlo.
Ale ženu chce.

Sestavil si seznam kritérií:
inteligentní
vtipná
sportovkyně
finančně nezávislá
sympatická

A čeká.
Čeká, že se na něj někde „nalepí“
tahle „kočka“ a všechno to klapne.
Ne že by seděl v koutě.
Chodí na oslavy, akce, jezdí na víkendy
do hor, služební cesty.
Sem tam se nějaká mihne, ale není
to prý ÚPLNĚ ono.

„Byla fakt pěkná, ale měla nároky.“
„Super baba, jenže děcko.“
„Smáli jsme se, no a to bylo všechno.“
„Ta malá byla dobrá, ale stará.“
„Ta zrzka byla moc mladá.“
„Tamta by se mi bejvala líbila, ale já jí ne.“

Takže jak vlastně probíhá to „výběrko?“
Položí všechny tyhle požadavky jako otázky?
Odškrtá seznam?

Dívám se na poznámky. Jediné, co mě napadá:
Když ona bude tohle všechno mít, tak projde?
A co bude pak?

#vztahy #mafakouc #emoce #laska #vztahneniobchodnitransakce

“A co se mu teda stalo?” Bohdana si prohlíží kocoura s nechutně slepenou srstí.
“Nevím, někam asi vlezl.” Mávnu rukou.
“No počkej ale co s ním uděláme?
Vždyť smrdí jako prase.” Kroutí hlavou.
“Vykoupeme ho?” Protáčím oči.
“Holčičko, každý přece ví, že kočka se nenechá vykoupat.”
“Mami, naše kočka jo.”
“Tak na to si počkám.”
Bohdana si založí ruce v bok.

Beru tu smrdutou kouli do podpaží
a nesu ji do koupelny.
Pokládám kocoura do vany.
Stojí, slepené chlupy mu trčí na všechny strany,
vypadá tak trochu jako ježek. Zapnu sprchu, ani se nehne.
“To není možný, to mu ještě někdo musel dát nějaký drogy.”
Máma nevěřícně kroutí hlavou.
“Mami, kdo by zfetoval kočku proboha?” Mydlím kocoura,
teče z něj hnědá voda a vypadá teď jako krysa.

“Nebo se něčeho nadejchal, divně stojí!”
Přední nožky má vykroucené do stran jako lachtan.
“A čeho?” Kocourek se klepe. Beru ho do ručníku.
“Nevím, rajského plynu?” Máma je spokojená se svým nápadem.
“A kde by se tu vzal v okolí rajskej plyn?”
“Máte tu někde třeba zubaře?”
“Cože? Jako že by vběhnul do ordinace
a dal si trochu plynu? A co ty hovna?”
“No pak byl celej zblblej a skočil do hnoje.”

Že mě to nenapadlo.
Takhle jednoduché to je.
Kočičák si fetnul rajčák
a pak se vyválel v hnoji.

Osuším ho ručníkem a přemýšlím,
jak na to ta máma vždycky přijde.

Bohdana potřebuje vysvětlení.
Když žádné nenajde, vymyslí si ho.
A pak je její svět zase v pořádku.